Básnické intermezzo V

Roberta E. Howarda pozná skoro celý svet. Aspoň povrchne ako tvorcu Conana a jedného zo zakladateľov modernej fantasy. Ale už naozaj málokto vie, že písal básne. A podotýkam, že sú to krásne básne. Na Čiernej knižnici si predstavíme malú ukážku z nich. A budú temné, a strašidelne ladené - ako inak!

ROZJÍMÁNÍ

Malí básníci opěvují maličkosti:
naději, smích a víru, falešné ctnosti,
milence, kteří splynuli v políbení,
prosté květiny, vadnoucí za setmění.

Velcí básníci píší krví, slzami,
ve žhnoucí bolesti, pokryti jizvami.
Slepě a šíleně sahají do noci,
jen aby změrili hlubiny bezmoci

a ze zátočin, ve kterých šílenství dlí,
k záhubě světa noční můry vytáhli.


DUCH BLAT

Za večera  na rozcestí
naplnil se mu čas:
houpá se na šibenici
havranům napospas.

Zaživa měl na rukou  krev,
nebude klidně spát;
straší na popravčím vrchu
uprostřed pustých blat.

Občas na kraji bažiny
poutníka naleznou;
mrtvýma očima zírá
na hrůzu bezmeznou.

Místní potom vždycky začnou
zahořkle, drsně lát:
"Ten člověk se o půlnoci
potkal s přízrakem z blat."


SYMBOL

Dlouhé věky před Atlantidou, v úsvitu světa černých tmách,
hleděla bledá luna na divné krále a na skutky, z nichž šel strach.
Když černá města rozrazila hvězdné nebe a divné koráby moře klín,
a z hrůzných svatyní, plných mroucích obětí, vinul se hustý dým,
tu hadí hlavu svou pozvedla černá magie, povstalo samo zlo,
až rozhněvaný Bůh přikázal moři, aby třesoucí se zemi zalilo.
Z vichru a vzedmutých vod vyčetli hrůzní králové zkázu svou
a na pahrbku zbudovali sloup: byl symbolem, byl památkou.
Ve věčný sen upadla černá svatyně, vznešená síň, zdobné loubí,
a úsvit hleděl na tichý svět a netknutost modré hloubi.
Dnes všude se tu pachtí lidé; vpostřed svých všedních běd
nic nevědí o příkrovu, jenž před dávnými věky pokryl svět.
Avšak v síních porostlých řasami, v zelených hlubinách,
čekají nelidští králové, až pukne řetěz, jenž je poutá v snách,
a kdesi vprostřed chmurné džungle, na výšině plné kamení,
tyčí se doposud sloup jak tichá hrozba, osudu znamení.
V slepé, černé, kamenné tváři vyrytu má děsivou, neznámou runu,
šklebící se na žhavé tropické slunce, na chladnou leprózní lunu,
a svou zvěst o lidské slepotě a slabosti tu bude hlásat do dáli
až do dne, kdy se z černé propasti samotné peklo vyvalí.
Na jeho dříku totiž psáno jest, ach, pobledlý synu člověka:
"Bývali jsme pány světa a budem zas: toť sudba odvěká."
A temná nastane zkáza všech kmenů země, divé, rudé hoře,
až věky vydají svá tajemství a své mrtvé až vydá moře.


           OTEVŘENÉ OKNO

  Co za prostor a čas ten závoj halí?
    Co za pitvornou, blikající moc?
 Děsí mě obří, prázdná tvář, již v dáli
     v šílené nezměrnosti vrhla noc.


(Básne pochádzajú z kníh Krok ze tmy & Zpátky do temnoty)

(autorom malieb je Frank Frazetta)